Lodní deník-7.DEN (kapitánova slova)

7.Den-Rajský ostrov z pohledu kapitána Sylvy
Pro začátek se vrátím ke včerejšímu večernímu programu-Průsmyk stínů. Nenápadně jsme se vypařily (kapitáni, admirál, loďmistr a navigátor) a část z nás se schovala do křoví. Jedna věc je, že se spousta mladých pirátů lekla sovy, kterou dělala kapitán Míša, druhá věc je lekat se v křoví divokých koček, smrtonosných můr a divokých mravenců. Řada dvacetidvou pirátů, které vypouštěla loďmistr Ilča, se zdála nekonečná...nás mezitím děsili okolojdoucí rómští osadníci se svými divokými vlky (kterých se všimli i mladí piráti a neopomněli na to upozornit ve svých zápiscích o zvucích). Mě osobně zklamalo, že naši malí Baltíci a počítačoví maniaci nepoznali zvuk klávesnice...co je tohle za programátorský tábor? Jediný Jakub Lukeš nezklamal...bohužel z jiné posádky, ale alespoň něco. Konečně došli piráti, takže jsme ze sebe mohly oklepat zabijácké mravence a nenápadně, celé od jehličí a větviček, se vrátit do tělocvičny. Děti se z nás snažily vytáhnout tajemství Průsmyku stínů...nakonec vcelku uvěřily, že jsme celou dobu hrály v herně Scrabble.
Konečně...další den. Již od brzkého rána až na kapitánský můstek doléhaly zvuky boje...vím, obvyklé a očekávané, přesto jsme doufaly, že je noční polobojovka, alespoň trošku více než obvykle, vyčerpá...účinek byl přesně opačný...kapitáni Sylva, Ilča i Míša byly jen více unavené než obvykle...zdá se, že studna energie dětí do 13 let je bezedná. Dopoledne jsme malovali masky...většinu času jsem věnovala vystřihování očí, pus a nosů. Míša mezitím mordovala děti u počítačů...nastoupila vlna vyčerpání. Konečně-oběd a polední klid...těšily jsme se (všechny tři kapitánky), že si dáme pirátského šlofíka. Nic takového! Děti křičí, bijí se a kradou si pantofle a mikiny. Bez šance na klid. Zapomněla jsem! Křidýlka, sosáčky a komáří brýle! Rychle vystřihnout a šli jsme ven. Až do Pohádkového lesa. ("Děti doběhněte mezery! Nevěš se na mě! Slez! Nepodkopávat nohy! Neber mi tu tašku! Né! Vrať mi jí! Nedívej se do ní!")Konečně jsme byli na místě. Mezitím co jsme my, vedení flotily, rozhazovalo papírky, děti na nás pokřikovaly výhružky a vtípky. Kapitánky se převlékly za komáry a konečně si mohly vybít zbytečky energie. Chytat děti a čmárat po nich! ANO, PROSÍM! Cesta zpět vypadala podobně, jen jsme již neměly tu sílu křičet tak nahlas jako cestou tam... V této hře měl Rudej ďas jediné štěstí, že oba dva týmy, které měly více ovoce se přiotrávily rajským plynem, proto se Rudej ďas, díky prvnímu místu, konečně přiblížil k ostatním lodím. Večer jsme trávili u ohně. Naše admirálka Eva se moc těšila na dělníky v pohlavních zástěrkách, bohužel nakonec dorazili kanibalové pouze dva. A normálně oblečení. Eva byla zklamaná. Náš tým málem obětoval Bohouše..."Kolik dáte za souřadnice pokladu?" "Deset diamantů a Bohouše! Ten je za dalších deset!" Bohouš křičí: "Néééé! Já jsem za patnáct! Dvacet! Třicetpěěět!" Nevím proč, neměli zájem. Prý by ho museli vykrmit. Večerní program probíhal dobře. Zpívali jsme písně, které musely obsahovat slovo "voda", "pirát", "loď" nebo "ryba". Ke smůle Rudejch ďasů se nepočítaly slova jako "rum","whiskey" nebo "opít" či "ožrat". Takových písní bychom měly v zásobě hafo.
Kapitán Sylva